Stalo se, co se stalo, proč to pořád řešíš?!
Máme totiž na výběr. Můžeme mlčet, bagatelizovat, ignorovat, obecně blokovat uzdravení, nebo se můžeme postupně, přiměřeně a možná i velmi citlivě konfrontovat s tím, co se stalo a vydat se opačnou cestou.
Jelikož jsem mimo jiné interventem, zkusím ti to vysvětlit na příkladu.
Paní Mirka se na cestě z práce domů stane obětí znásilnění. Po silně traumatickém zážitku příjde mlčky domů. První místo, které navštíví je koupelna a následně sprcha, aby se pokusila tuto otřesnou zkušenost ze sebe smýt. Zde se v silných emocích rozhodne, že se o znásilnění nikomu nesvěří a to ani manželovi, bude tedy o svém zranění MLČET a pokusí se s tím vyrovnat sama...
Jenže, jak běží čas, tak se paní Mirce tento traumatický zážitek stále navrací. Má panický strach a nedokáže sama projít místem, kde se TO stalo, jenže procházet jím musí, jiná cesta domů není možná. Paní Mirka se začala vyhýbat i manželovi, což citelně narušuje jejich dosud velmi pěkný vztah. Když se jí manžel zeptá, jestli je všechno v pořádku, tak mu jen stroze odpoví, že ANO, ale vždy se rozpláče a odběhne do vedlejšího pokoje. Otřesný zážitek se začne propisovat i do dalších oblastí života, zhoršil se jí spánek, přišlo nechutenství, nemoc a také úplné uzavření před vnějším světem... Paní Mirka si po nějakém čase uvědomila, že se sama nedokáže přenést přes to, co se jí stalo, potřebuje pomoc, proto se rozhodne, že se o svém zranění svěří své nejlepší kamarádce Petře. Proběhne mezi nimi rozhovor, paní Mirce se sice uleví, sdílení pomůže vždy, ale kamarádka Petra jí v závěru rozhovoru poví slova, ať to nechá být, že se nic tak strašného nepřihodilo, že to mohlo dopadnout i hůře, no a pachatel se stejně už nezjistí, prostě se STALO, CO SE STALO A JE TŘEBA SE JIŽ NEOHLÍŽET A JÍT DÁLE.
Tak a tady se zastavíme příteli.
Myslíš, že je pro paní Mirku dobrou radou neřešit to a nechat to jen tak být?! Povím ti, že to příliš dobrou radou není.
Ona totiž bagatelizace nebo dokonce i ignorování toho, co se stalo blokuje obnovení pocitu spravedlivého a dobrého světa. Pro paní Mirku se stal svět náhle nebezpečným místem a ona sama se v něm cítí bezmocná, o negativním sebeobrazu nemluvě... Znásilnění v paní Mirce nabouralo životně důležité iluze, že je svět kolem nás dobrý a také spravedlivý. Pachateli to přeci i kvůli neoznámení skutku prošlo, zůstal nepotrestán, navíc může toto konání kdykoli zopakovat a ublížit někomu dalšímu.
K obnově těchto pro normální život důležitých iluzí je potřebná postupná a přiměřená konfrontace s tím, co se stalo. Pokud se má paní Mirka z bolestivého zážitku uzdravit, získat zpět pocit kontroly a v životě fungovat opět normálně, i když na zážitek patrně nikdy nezapomene, tak musí proběhnout mentální rekonstrukce... Má velký smysl pochopit, že svět není špatný, rozpustit negativní představy o světě a také o sobě samé, no a reakce okolí, ať už ve formě ignorace, či bagatelizace, že se vlastně nic tak strašného nepřihodilo, je samozřejmě kontraproduktivní, neboť blokuje normální pochody vyrovnávání se a uzdravování.
Paní Mirka se stala obětí. Náhle ji vstoupilo do života něco velmi bolestivého, byla přeci "ZNÁSILNĚNA". Tak započalo úvodní dějství celého příběhu. Paní Mirka nerozumí, proč se to stalo právě jí, vždyť to nedává žádný smysl, udělala snad něco špatně?! Ke skutku došlo, způsobená újma je neoddiskutovatelná, i kdyby paní Mirce celý svět kolem říkal, že se vlastně nic tak vážného nestalo, ona to cítí zcela jinak. Byla zneuctěna, přišla o schopnost přiměřeně důvěřovat sobě a svému okolí a ztratila kontrolu nad svým životem... No a teď si příteli můj představ, že se paní Mirka rozhodne o svém zranění nemlčet, potřebuje se vydat cestou uzdravení a my jí povíme, ale prosím tě, STALO SE, CO SE STALO, NEŘEŠ TO.
Ať už se jedná o paní Mirku a její bolestnou zkušenost, nebo jakoukoli jinou bolestnou zkušenost, která se třeba dotýká celé společnosti, vždy máme na výběr. Můžeme bez většího soucitu blokovat uzdravení, nebo se můžeme vydat opačnou cestou.
Mějte pohodové dny.
K.🇨🇿
Pozn: při psaní článku jsem si vypomohl knihou L. Čírtkové, Viktimologie pro forenzní praxi, s. 138-139.
