Pohrdání

Pohrdání vyjadřuje náš pocit nadřazenosti nad druhou osobou, kterou hodnotíme jako podřadnou, a to z různých důvodů. Myslíme si, že jsme něco více než druhý a vlastně nám tento rozdíl vyhovuje, proto ani nemáme větší potřebu na tom něco měnit. A tak myslíme, jak myslíme až vymyslíme třeba i různé speciální stany, které osobám bez přístřeší pomáhají přežít venku v silných mrazech místo toho, abychom těm nejslabším poskytli o mnohem slušnější základ k životu. Jenže nejde jen o střechu nad hlavou, ale zkusme si vzpomenout na situaci, když nás v dopravě zbrzdil člověk řídící nějakou starou plečku a naše slova, kdy už těm starým popelnicím konečně zakážou jezdit?!

Příkladů, kdy člověk pohrdá člověkem, je opravdu mnoho a vlastně nejde jen o náš pocit nadřazenosti nad někým, ale třeba i pohrdání těmi, kteří jsou představiteli našeho státu. Pohrdat můžeme tedy i směrem nahoru, k politikům, k šéfovi...

Tak fajn, říkáme si, oni si to zaslouží a já můžu, proč bych tedy nepohrdal?! Proč bych toho onoho nemohl ještě více ponížit, vždyť je to šašek. Nebo třeba, proč bych nemohl začít přehlížet, ignorovat našeho souseda?! Já mám práci, on o ni přišel... jsem tedy něco víc a to je vlastně fajn. Proč si nepohladit vlastní "Ego", vždyť je to tak příjemné. 
 
Pamatuji si na jeden malý projev lidskosti ze služby, ke kterému by nikdy nedošlo, kdybychom jako policisté z pocitu nadřazenosti pohrdali těmi, kteří to mají opravdu těžké.
Byla mrazivá zima a my jsme v noci v rámci hlídkové činnosti projížděli sídlištěm Košík v P-10, Hostivaři, no a zde jsme zahlédli v těch mrazech jen v lehkém plášti po ulici jdoucího staršího pána. Zastavili jsme tedy a dali se s pánem do řeči. Byl to inženýr, který po rozvodu přišel o celý svůj majetek a skončil na ulici. Když jsem se ho dotázal, proč jde v noci sídlištěm, tak mi na otázku odpověděl, že v noci nemůže spát, neboť je větší mráz než během dne a on by umrznul. Zeptali jsme se pána, jestli nechce někde přiblížit, on odmítl, tak jsem mu alespoň dal můj policejní svetr a poradil mu, kde se může ohřát. 
 
Pokud vás malý projev lidskosti zaujal, tak mohu zmínit další.

V mrazivé zimní noci jsme si s kolegou povšimli člověka ležícího v autobusové zastávce, jeli jsme tedy urychleně na služebnu, která byla kousek, napustili jsme PET lahve s horkou vodou, vzali jsem nějaké deky a vrátili se zpět. Podchlazeného člověka se nám podařilo zahřát, zavolali jsme si na místo RZS a možná jsme mu tím zachránili život. Říkáte si, to by přeci udělal každý, já vám povím, že neudělal. Tady bych se mohl široce rozepsat. Ale v tomto konkrétním případě hlídka MP s kterou jsme se míjeli, byla k člověku ležícímu v zastávce naprosto lhostejná, i když ho kluci museli vidět, tak jim bylo jedno, že by ten člověk za nějakou chvíli umrzl... jednalo se přeci jen o člověka bez domova.
Ale jdeme dále. Kluci si jistě vzpomenou, jak jsme si ráno před ukončením nočních směn kupovali v okně Hostivařské pekárny snídaně nejen pro sebe, ale i pro ty, kteří cestovali noční tramvají, aby se ohřáli. Bylo zvláštní poslouchat ty hloupé řeči lidí stojících na zastávce, když přijela tehdy ještě policejní felicie a policisté lidem bez domova předali balíček s jídlem... Lidé dokáží být velmi zlí, k těm, kteří jsou níže než oni, o tom vím své. No, ale za nás policisty mělo velký smysl, alespoň takto málo pomoci někomu, kdo to v životě nemá snadné.

K zamyšlení dávám následující.

Hledáme důvody, proč nepomoci. Ty nalezneme vždy a můžeme o ně opřít naše nekonání, jenže jde to i naopak.

Příhod ze služební praxe mám opravdu mnoho, ale myslím, že tyto krátké pro účely tohoto článku stačí. 
 
Byla to ještě doba, kdy nebyly žádné policejní "body" kamery, či mobilní telefony s kamerami a tyto a další malé projevy lidskosti nebyly nikdy nikým zaznamenány, zůstaly jen v našich vzpomínkách a mnohé jsou už dávno zapomenuty. Nikdy jsme si nešli pro žádnou pochvalu k vedení, vlastně o nich vedení často ani nevědělo.  
Zajímalo by mě, zda by se dnešní policisté zachovali v těchto situacích podobně, kdyby je nemohli zaznamenat na různé kamery?! Existuje totiž vedle skutečného SOUCITU něco jako falešný SOUCIT, kdy pomáháme druhému člověku zejména kvůli sobě, hlavně, aby bylo pomáhání zaznamenáno a pak přišla POCHVALA. No věřím, že ANO a projev lidskosti by vypadal podobně, i kdyby nebyla poblíž žádná kamera.

Ať článek nějak rozumně uzavřu. Pohrdání není cnost, opravdu né. Jako takové vyjevuje mnohé o nás samotných, třeba i absenci pokory.
Nikdy bychom neměli zapomenout, že když pohrdáme my, tak se dříve či později můžeme setkat s někým, kdo je o úroveň výše a může pohrdat námi a my pak zakusíme, jaké to je, když je s námi jednáno s odporem a neúctou.

K.🇨🇿