V nejmenším můžeme hledat to největší
Nalézat důvody ke smíchu a pláči ve vnějším světě
"Je to právě krásná míra mezi bolestí a radosti, co může tak nesmírně přispět k lidskému vývoji. Mají-li bolest a radost z okolního světa své oprávnění a nespočívají-li ve vlastním nitru, chce-li si Já právě mezi bolestí a radostí ustavičně vytvářet správný poměr k okolnímu světu, mohou být pro člověka skutečnými vývojovými faktory. Velcí básníci proto často nacházejí krásná slov pro takovou bolest a radost, jež nevyvěrají z povyšování se nebo stlačení Já v sobě samém, nýbrž jejich příčinou je poměr mezi Já a okolním světem, který byl zvenčí vyveden z rovnováhy a jako jediný vysvětluje, proč se člověk směje a proč pláče. Dovedeme tomu porozumět, protože vidíme, že ve vnějším světě, působením vnějšího světa byl poměr mezi Já a vnějším světem narušen. Člověk se tedy musí smát nebo plakat, zatímco spočívá-li to jen v člověku, nemůžeme pochopit, proč se směje nebo pláče, protože to pak je vždy nepodložený egoismus.
Proto působí tak krásně, když Homér o Andromaché, která si dělá dvojí starost: o svého manžela a o své "robátko", říká: "slzíc, s úsměvem na rtech". To je nádherný výraz pro něco, abych tak řekl normálního v pláči. Nesměje se ani nepláče kvůli sobě. Je tu správný poměr k vnějšímu světu, když se stará na jedné straně o svého manžela a na druhé straně o své dítě. A zde máme poměr mezi smíchem a pláčem, kdy jsou vzájemně v rovnováze: slzíc se usmívat, usmívajíc se slzet.
To také bývá často výraz naivního dítěte, jehož Já dosud není v sobě tak zpevněné jako později u dospělého člověka, takže se ještě může slzíc usmívat a usmívajíc se slzet. A je opět skutečností u moudrého člověka: Kdo natolik přemohl své Já, že důvody ke smíchu a pláči nehledá v sobě, ale nachází je ve vnějším světě, ten se dokáže smát a přitom slzet, slzet a přitom se smát.
V tom, co nás dennodenně míjí, máme zajisté, pokud tomu rozumíme, plný výraz ducha. Smích a pláč jsou něčím, co můžeme v nejvyšším smyslu nazývat fyziognomií božství v člověku."
Zdroj: STEINER R.: Řeč, pláč a smích, Francesa 2020, s. 30-31