Kognitivní disonance

Někdy se nám v životě stane, že jsme o něčem konkrétním silně přesvědčeni. Pokud s námi nějaká informace potvrzující naše přesvědčení souzní, pak ji hravě přijmeme, neboť zapadá do našeho schématu, do našeho vidění světa, ale objeví-li se nesouznění, tak máme tendenci příchozí informaci redukovat, nezkoumáme ji, neprověřujeme, neboť by to v nás vyvolalo nepříjemný pocit. Naše přesvědčení pečlivě chráníme, proto racionalizujeme, ignorujeme, nebo dokonce popíráme vše, co je s ním v rozporu.

Nepřipadá vám to trochu jako past?!

Svět kolem nás je velmi dynamický, každým dnem se mění, co platilo včera, dnes může být jinak... Být rigidní a tím pádem uzavřený ve svých přesvědčeních mi tedy nepřipadá příliš chytré. 
Žijeme v docela zvláštní době, každý z nás si může najít tu správnou studii, která ho utvrdí v jeho názoru na věc, jen se příliš nezamýšlíme, že i názor protistrany se opírá o "hodnotnou" studii. Nepřijde vám zajímavé, že se vlastně všichni můžeme "opřít" tam, kde je nám to příjemné?! Mně rozhodně ano. 
Kdybych měl zájem provést manipulaci k rozdělení, tak myslím, že předpokladem by byly právě hodnotné vědecké studie, které by prokazovaly jasné PRO, ale i studie, které by prokazovaly jasné PROTI. Tak lidé, no a nyní si vejděte tam, kde je vám to příjemnější a svobodně se rozejděte. A stalo se.
Podle E. Arostona (1972) kognitivní disonance nastává, když "daná osoba má současně dva kognitivní elementy (ideje, postoje, přesvědčení, mínění), které jsou psychologicky neshodné". [1] 
Když už jsme se tedy rozešli každý svým směrem, není žádný důvod nahlížet i tam, kde to není v souladu s námi, bylo to totiž nepříjemné. Ne náhodou je někdy disonance nazývána kognitivně-emotivní. 
Obecně vzato máme tedy tendenci redukovat disonanci, což někdy vede k docela zajímavému iracionálnímu chování. I když je již "věc" bez jakýchkoli pochybností jasná (objektivita je potrvzena třeba i informacemi v našem bezprostředním okolí například), pravda je tedy venku, tak my to i přesto nepříjímáme. To přeci nemůže být pravda, říkáme si... No může. To, že my jsme si zalezli do nějaké nám příjemné bublinky neznamená, že se právě ta naše bublina honosí pravdou. Pravda se může nacházet třeba i někde uprostřed, ale nevidíme ji, protože nezkoumáme i to, co by nám mohlo být nepříjemné. Jenže, měli bychom si načítat i to, co se nachází mimo, jen tak můžeme získat ucelený obraz, a tím pádem být dále od zkreslení a chybného úsudku.
Někdy si pokládám otázku, jak je možné, že jsme se ve společnosti v o tom či onom tak moc rozešli?! Příčin může být několik. Jednou z nich dozajista bude i chyba na vstupu, kdy se tedy v té a té konkrétní věci opíráme o nesprávné nebo nedostatečné výchozí informace. Další příčinou může být třeba i určitý konformismus, který se projevuje tak, že zcela nekriticky a pohodlně přejímáme názor většiny, což nám velmi usnadňuje orientaci v sociálním prostředí. Zachovala se tak většina, tak není důvod se nad tím více zamýšlet, to jistě za nás udělali jiní. Možná ještě zmíním třeba i fixaci, kdy se pohybujeme v určitých zajetých standardech, jsme tedy uzavřeni tomu, co se nachází mimo to, co je nám známé.... člun se nikdy a žádných okolností neopouští, je v něm příjemně bezpečno. To mě jen tak v rychlosti napadlo, co může být příčinou toho, že jsme se rozešli, a nelehce třeba i díky kognitivní disonanci nalézáme společnou řeč. 
Faktem je, že někteří z nás docházejí k jiným úsudkům, třeba i proto, neboť pracují s jinymi informacemi, nepřejímají pohodlný názor většiny, raději si to nebo ono prověří sami, no a nechybí jim třeba i otevřené myšlení, možná mají i skvělou intuici, tudíž jsou schopni dohlédnout dále... Každý to máme jinak, no a já si vždy rád vyposlechnu toho, kdo má na věc jiný názor nežli já, chápu totiž, že mě může tento možná nekomfortní výstup obohatit, nebo i utvrdit, že můj úsudek není vůbec tak špatný.

Co napsat závěrem?! Snad jen, že nikdo z nás neví všechno (tady přichází úleva), a neví to ani ten z nás, který si je svým přesvědčením nadmíru sebejistý, protože má "tajný" zdroj a ten mu pověděl, že... K bezpečnému vědění nesnadná cesta je. Kdybychom měli to štěstí a to něco nás pošimralo po tváři, vstoupilo nám do ucha, tak často to raději rychle vypustíme z hlavy ven, protože bychom při bližším pozorování mohli pociťovat nepříjemné vnitřní napětí a to by nám mohlo zvednout krevní tlak😉.

Mějte pohodový den.

K.🇨🇿

[1] NAKONEČNÝ Milan, Sociální psychologie, 2009, s. 193