Když je toho už na nás moc
V době kumulovaných krizí a neustálého přílivu negativních zpráv dochází k otupění, naše psychika narazila na své limity... jsme emočně vyčerpáni, už není z čeho brát. Když nám schází vnitřní síla a dostatek energie, tak logicky není z čeho dávat druhým. Problémy druhých lidí, tak i to, co se děje kolem, to vše a další nás přestane zajímat. Jednak nemáme sílu cokoli dalšího řešit, a také si možná říkáme, že stejně s tím nic nezmůžeme - přímá to cesta k naučené bezmoci. Navíc tady jsou ty neustále kolony do práce, z práce... to fakt vyčerpává i ty odolnější z nás. Kdyby šlo jen o kolony, ale je toho mnohém, mnohem víc, a my cítíme, že prostě nejsme dokonalí, abychom všechnu tu nikdy nekončící psychickou zátěž na svých bedrech bez úhony unesli. Psychika reaguje... jen je třeba si zvolit ty správné vyrovnávací strategie.
Přátelé, slova výše jsem napsal proto, neboť jsem před pár dny hovořil s místostarostou sousední obce, který mi mimo dalšího řekl, že se lidé v obci začínají uzavírat a začínají být lhostejní k dění kolem. Je to tedy pohled jednoho člověka, ale myslím, že ten kdo má oči otevřené, tak ve svém okolí tuto emoční ochranu pozoruje také.
Já tedy nejsem psychologem, ale napadá mě, že pokud jsme neustále masírováni, že je třeba se nyní bát toho a za nějakou chvíli bát onoho, tak se může stát, že nám to realitu SVĚTA kolem nás docela slušně zkreslí. Jenže jaký je skutečný svět kolem nás, je opravdu tak nebezpečným místem, jak se nám tvrdí?! Opravdu se musíme ve školách bát, že jednoho dne vstoupí do té naší učebny "aktivní střelec"?! Nemyslím si, že je to potřeba, ta pravděpodobnost je mizivá... Před časem jsem zde v jednom článku psal, že i když jsem držitelem střelné zbraně, tak ji u sebe obvykle nenosím, nemám potřebu. Až se to změní, dám vám vědět, ale zatím prostor kolem nás považuji za bezpečný, i když jisté zneklidnění tady je, to nepopírám.
Víte, já osobně chápu, že každý z nás neudrží pod neustálým tlakem tvar, pak je asi logické, že si zalezeme jen tam, kde je nám příjemně, do sebe, do světa růžových poníků, do úzkých názorových bublin, které nám poskytnou falešný pocit bezpečí... Jenže uzavřením se před skutečným světem se problémy nevyřeší, je to cesta k frustraci.
Co tedy můžeme dělat?! Já bych začal uvědoměním si, že ÚNIK, ať už tedy vypadá jakkoli je jen kompenzací stresové situace, jako takový ještě více oslabuje naši schopnost řešit problémy "dospěle".
Myslím, že by naší společnosti prospěla špetka ODOLNOSTI. Ta jako taková začíná tím, že odhodíme masku (stejně již nefunguje) a převezmeme odpovědnost za svůj vnitřní stav. Uvědomíme si například to, že jsme možná ovládáni STRACHEM, a to může být tím důvodem, proč se uzavíráme před okolním světem. Tady je myslím začátek naší cesty. Teprve pak můžeme budovat to další, co navýší naši ODOLNOST a připravenost zvládat různé krizové situace, které nám život postaví do cesty, ale POZOR na jednu věc!!! Odklon od "křehkosti" není o tom, abychom pak dokázali všechno to kolem nás, všechny ty přichazející tlaky tolerovat a snášet, ale je to o tom, abychom si dokázali udržet schopnost normálně myslet a samozřejmě i cítit. Ti odolnější z nás zůstávají i v těžkých časech sami sebou, nemají potřebu sklouzávat k různým "ÚNIKŮM", dokáží říci "NE", když je něco za hranou a věřím, že jim neschází SOUCIT, tudíž mají blíže k tomu podat pomocnou ruku těm zranitelnějším, kteří jsou součástí naší společnosti.
Když sami sebe posuneme správným směrem, tak pomáháme druhým a vlastně celé společnosti.
Mějte pohodové dny a děkuji Vám.
K 🇨🇿
