Kam až můžeme dojít, když už je toho prostě moc

Přátelé, možná jste včera také zaznamenali mimořádnou situaci na svinovských mostech, respektive pod nimi. K události nemám bližší informace, ale pokusím se Vám nyní něco vysvětlit. 

Víte, když je toho na nás prostě moc, tak hledáme nějakou rychlou zkratku, jak z toho ven. Jednou z takových zkratek může být třeba agrese namířená proti sobě, pak se můžeme odhodlat k něčemu velmi špatnému... V policejním týmu krizové intervence byla sebevražda událostí, na kterou interventi vyjížděli nejčastěji a musím zmínit, že motivace k tomuto projektu vyvstala mimo jiné z myšlenky, pokusit se alespoň trochu přispět k tomu, aby k těmto a podobným tragédiím nedocházelo... 
Zkusím vám nyní "laicky" vysvětlit jeden mechanismus, kdy na jeho konci je právě agrese, ale vlastně nejen ta.
Lidská psychika má své limity, není nevyčerpatelná. Když přicházejí situační tlaky, nebo chcete-li zátěže, tak se snažíme s nimi nějak popasovat, ale samozřejmě né vždy se nám to daří. Jsou kolem nás zátěže, které řešit nedokážeme, ale jsou i zátěže, které bychom řešit nějakým způsobem mohli, ale rozhodli jsme se jinak, například i zcela rezignovat na jejich řešení a třeba se tváříme, že "problém" neexistuje. Tady v tomto případě se jedná o pasivní obrannou techniku "dětského zavírání očí", ale různých pasivních, tak i aktivních mechanismů, které nám slouží ke zvládání dlouhodobého psychického stresu je mnohem více. K pasivním technikám, které souvisí s ÚNIKEM patří například únik z reality formou denního snění, únik do nemoci, nebo také REGRESE, která představuje zprimitivnění našich reakcí. Ze složitého dospělého světa se vracíme k tomu jednoduchému dětskému se vším, co tento návrat do dětství obnáší. Právě o regresi plánuji napsat článek, neboť mi přijde, že pochopením tohoto mechanismu člověk pochopí i mnohé, co se děje kolem něj, tj. myšlení, reakce, chování druhých. 
Problém využívání těchto mechanismů je ten, že neřeší samotnou psychickou zátěž a to třeba i z důvodu, že se se zátěží "problémem" odmítáme blíže seznámit, neboť se tváříme, že neexistuje.  O samotném procesu aktivního řešení si napíšeme příště. 
Nabízí se otázka, když tedy člověk neřeší "problém" a využívá mechanismy ke zvládání stresu, jak dlouho jsou a budou tyto mechanismy účinné?! Nějakou dobu jistě ano, ale měli bychom vědět, že za nějaký čas mohou vystoupit právě v podobě [1]:
 

1) AGRESE - jako způsob útěku z tlaku zátěže. Jedná se o "únikovou" či "strachovou" agresivitu přímou (slovní, brachiální či jinou vůči ohrožujícímu objektu), nebo přenesenou (obětní beránci). Nejextrémnější formou agrese je pak výše zmíněná autoagrese, sebeničení. 

2) RESTRIKCE - člověk se distancuje od těžkostí
opačným chováním - omezením sebe sama (pokáním, podlézavostí, pokorou, distancováním se, uzavřeností atp.). Restrikce je spojená se zchudnutím životních cílů.
  
3) ZÁMĚNY - způsob obrany a úniku PŘEMĚŇOVÁNÍM SKUTEČNOSTI v souladu se subjektivním přáním.

Co k tomu napsat? Někdy to prostě necháme tím "neřešením" dojít tak daleko, že máme potřebu si třeba vylít svůj nahromaděný vztek na někom nevinném. Najdeme si vhodný objekt (souseda, partnera, spolupracovníka, domácí zvíře), z kterého si vytvoříme "ventil" a proti němu pak působíme, prostě klasická forma přenesené agrese... Myslím, že nejhůře jsou na tom v dnešní době právě domácí zvířata, která se útoku člověka nedokáží bránit. Před nedávnem jsem právě tohle řešil s ženou, která mi řekla, že psí útulky jsou plné týraných psů... S ženou v tomto ohledu pomáháme minimálně tím, že si čas od času nějakého vezmeme domů. Jistě si také vzpomenete na událost, která se stala loni, kdy u rybníku pod zámečkem v Ostravě Porubě nějaký inteligent sadisticky usmrtil ještě štěně ČS vlčáka. Tady se jedná "tuším" o názornou ukázku agrese namířené směrem ven, ale vlastně o jakékoliv formě agrese se dozvídáme každý den prostřednictvím médií. Když už jsem výše zmínil slovo sadismus, tak vás ještě seznámím s termínem, který je nazýván sadistickou radostí. Možná jste o něm nikdy dříve neslyšeli, ale jistě jste se s tím někdy v životě potkali. Jak se tato forma zvrácené radosti projevuje? Některým lidem stručně a jednoduše dělá potěšení neštěstí druhých. Reakce na neštěstí druhého člověka je zvláštní v tom smyslu, že vám osobně prostě připadá, že toho někoho neštěstí druhého člověka pod maskou těší. Tady pozor, pokud tuhle zvrácenost někdy někde zaznamenáte! 
Tak to byla malá odbočka, no a co ty další projevy?! Pozorujete ve svém okolí uzavírání se, nebo přeměňování skutečné reality v souladu se subjektivním přáním?! Myslím, že ano. 
Ony ty obranné mechanismy naší psychiky nějakou dobu skutečně fungují, ale za nějaký čas mohou vystoupat právě v tyto projevy, o kterých je dobré vědět. Třeba si uvědomíme, že se tyto projevy týkají i nás nebo někoho blízkého v našem okolí. Pokud by tomu tak bylo, nabízím konzultaci, která může být nápomocná k návratu do psychické normality.

Přátelé, nezapomínejme prosím, že svět kolem nás není jednoduchý černobílý, stejně jako strach má svůj pozitivní smysl, tak i agresivita může být pozitivní, nebo chcete-li konstruktivní v tom smyslu, že [2]
je důležitá pro vývoj člověka, a proto jí bývá přisuzována důležitá role v procesu INDIVIDUACE, tj. utváření individuální osobnosti. Jako taková napomáhá sebeuvědomování a sebepotvrzování. Agresivní impulzy se v průběhu života učíme zvládat a využívat v souvislosti se sebeprosazováním. Dále slouží agresivita ochraně integrity těla a duše. Agresivitu můžeme uplatnit i při poskytování pomoci druhým nebo při ochraně společenství. Za konstruktivní lze tedy označit agresivitu, která napomáhá rozvoji osobnosti, aniž by současně NIČILA ČI POŠKOZOVALA DRUHÉ. 

Takže přátelé pamatujme si, že zmíněná agrese nemusí mít jen a pouze destruktivní formu. 

Mějte krásné dny a nezapomínejte si dělat zdravé radosti. Včera jsme na procházce s ženou objevili nádhernou louku, a to nám udělalo velikou radost🍀🤗🙏.

K.🇨🇿

Zdroje:
Obrázek: MIKŠÍK Oldřich, Hromadné psychické jevy, 2005, s. 90
[1] MIKŠÍK Oldřich, Hromadné psychické jevy, 2005, s. 91
[2] ČÍRTKOVÁ Ludmila, Policejní psychologie, 2006, s. 168-169