Je to jen berlička...

Přátele určitě si také všímáte, jak někteří z nás propadli závislosti na displejích. Lidé jdoucí po ulici, hlava skloněná a zrak upřený do displeje mobilního telefonu to je dnes již standardní záležitost, které už snad ani nevěnujeme pozornost... Když projíždím městem, tak mně osobně přijde docela BIZARNÍ vidět všechny ty maminky s kočárky, mladé lidi na zastávkách, jak věnují pozornost virtuálnímu prostředí a to ve chvílích, ve kterých by mohli vytvářet to něco málo ve skutečném světě. Příkladem může být holka a kluk stojící na tramvajové zastávce, kdy oba hledí do displejů místo toho, aby se vzájemně podívali do očí... a třeba se pak i osmělili a seznámili. Ten prvotní impuls prostě nemá šanci vzniknout...
Víte, já poslední dobou vlastně přemýšlím, co je dnes luxusem?! Napadlo mě toho nemálo, no a jednou z věcí je dozajista spokojený a hodnotný život ve skutečném světě. Člověk, který je spokojený s tím, jak to ve skutečném světě má, tak dle mě nemá potřebu neustále unikat do virtuálního světa displejů, tj. "berliček", které jen poskytují náhradu toho, co nám ve skutečnosti schází. Za luxusní já osobně považuji třeba skutečné osobní setkání, při kterém se lidem střetnou pohledy, usmějí se na sebe a pak spolu prohodí třeba pár slov... Jenže to chce zdravé sebevědomí, no a když nám schází, pak se raději schováme do "berličky" a scrollujeme blbosti. 
Víte, kdo mě zná, tak ví, že při jízdě vozidlem nepoužívám navigaci, která by mi pomáhala při přesunu z místa A do místa B. Jedním z důvodů je i to, že je pro mě fajn se třeba i na chvíli ztratit, nevědět, zapojit vlastní mozkové závity a někdy i  oslovit místní a zeptat se jich, kde najdu tu jednu konkrétní ulici?!... Vytvářím si tím příležitosti pohovořit s druhým člověkem a ano nečiní mi žádný problém na ulici oslovit úplně někoho cizího. Hovory s cizími lidmi si docela užívám, ale vždy tomu tak není. Tady zmíním například šetření, které jsem jako soukromý detektiv prováděl k jednomu konkrétnímu případu, který byl spáchán loni v OV- Porubě. V dané věci jsem spolupracoval s operativcem SKPV, který měl případ na stole. V rámci šetření jsem v dané lokalitě oslovil několik desítek lidí, ano čtete správně - několik desítek. Soukromý detektiv má totiž čas provést důkladné šetření, ale zpět k tématu. Rozhovory s lidmi různých věkových kategorií probíhaly celkem standardně, ale né tak u několika mladých teenagerů. Tady jsem narazil na celkem slušný komunikační problém. Nebylo snadné "klukům" vysvětlit, o co mi jde, aby to nějak rozumně pochopili. Tehdy jsem si položil otázku, co by mohlo být příčinou? Napadlo mě, že mladí lidé jsou více ve spojení s virtuálním světem, tráví v něm nemálo svého času, je pro ně naprosto přirozené být permanentně ONLINE, komunikace ZDE jim nečiní žádný problém, naopak, ale nejspíš to nebude bez následků v tom světě skutečném... Tady přeci jen komunikace tváří v tvář nemusí být až tak příjemná, možná i zaskočí. Ta neosobní je jim na druhé straně naprosto přirozená, možná i proto mladí lidé neradi telefonují a raději dávají přednost různým psaným zprávám atp. 
Každý z nás to má jinak, ale myslím, že je fajn umět hodnotně fungovat nejen ve virtuálním umělém prostředí, ale i v tom skutečném opravdovém světě..., který se zdá být někdy velkou výzvou, ale takový život prostě je.
Za mě je naprosto pochopitelné, že se například zranění a frustrovaní lidé uzavírají do pasti virtuálního umělého světa, kde si vytvářejí třeba i falešné identity, navíc tady máme i "umělou", která je velmi sofistikovaná, dokáže vtáhnout do svého prostředí, v nouzi může býti třeba i přítelem, psychologem, terapeutem a já nevím čím ještě, ale je to pořád jen umělá záležitost, která člověka jistě pohladí, ale jistě ho také nasměruje, kam jen bude potřeba... Bylo by naivní, tudíž dětinské si myslet, že informace nejsou selektivní, modifikované a ideologicky upravované. Opravdu nám to stačí?! Jako pomocník jistě dobrý, ale jen s vlastní fungující myslí a schopností uhlídat si míru...
Jsem přesvědčen, že bychom měli primárně věnovat pozornost skutečnému světu, který se nachází kolem nás, naší rodině, přátelům, sousedům... my vytváříme vlastní skutečný život, my můžeme zlepšit kvalitu svého života, no a pokud se nám to podaří, tak nebudeme mít tak častou potřebu unikat k displejům, ale vlastně nejen k těm. 
Jak to může vypadat v praxi?! Inspirativních příkladů vidíme všude kolem nemálo, ale já vám nabídnu dvě zkušenosti z mého života.
Před dvěma lety jsem hovořil se sousedkou, které přišla na mysl myšlenka, že by bylo fajn v lese obnovit "dědovo" lesní jezírko. Ihned jsem si řekl, že je to dobrý nápad. Dobrý nápad třeba i proto, neboť tím dětem nabídneme náhradu za displej... Ten umíme zakázat, ale také bychom měli dětem něco v tom skutečném světě nabídnout, třeba i lepší imunitu, kterou děti pobytem u jezírka v lese jistě získají. A tak vzniklo jezírko..., které sice po pár měsících spláchla velká voda, ale na obzoru je opět jeho obnovení. 
Dalším příkladem kultivace toho skutečného může být například nedávná sousedská párty, kterou jsme společně se sousedem uspořádali pro naše sousedy. Párty se myslím docela vyvedla... a jistě přispěla i ke kultivaci sousedských vztahů, což je za mě super.
 
Co napsat závěrem?! Mám tady před sebou knihu od amerického psychologa P. Zimbarda s nazvem Odpojený muž. Na s. 86 této knihy je obrázek "heknutého" Maslowa, nestabilní pyramidy jeho klasické pyramidy potřeb. Když si tuto pyramidu prohlížím, tak mi na mysl přichází několik otázek, no a jednou z nich je třeba i ta, zda dnes námi široce používané technologie dokáží lidstvu plně nahradit veškeré absentující potřeby, jak psychologické, tak i ty na vrcholu této pyramidy?! Co třeba to výše zmíněné sebevědomí?! Zdravé sebevědomí je dovednost, která opravdu, ale opravdu neroste na stromě... Jak se ve virtuálním světě vytvářené sebevědomí projevuje ve světě skutečném?! Otázku dávám k zamyšlení...

Mějte krásný víkend.

K.🇨🇿