Co dělá ten náš kluk ve svém volném čase?!

Kdyby se mu něco přihodilo, svěřil by se nám?! Stále je to ten náš slušný kluk, nebo ho ta nová parta stahuje dolů, k závislostem, k závadovému chování atp.?! 
Myslím, že tyto a další otázky mohou potrápit nejednoho zodpovědného rodiče, který chce mít přehled, a to i tam, kde to nelze mít tak docela pod kontrolou. 
Asi se shodneme, že DŮVĚRA je tím nejdůležitějším. Je tedy více než vhodné jednat velmi citlivě, aby nebyla narušena. Pokud tedy máme nějaké pochybnosti, tak se kluka zeptáme, zda je všechno v pořádku, zda není něco, o čem by se nám chtěl svěřit a čekáme, že odpověď bude veskrze otevřená a upřímná.  Jenže odpověď je taková, že zavdala další pochybnosti, no a v kontextu toho dalšího začínáme mít reálné obavy, že opravdu není něco v pořádku. Proč nám ten náš kluk nechce říci více o svých nových kamarádech a vlastně, kde byl včera, když přišel domů v neobvykle pozdní čas a ještě k tomu se choval nějak divně?! Jenže, jak získáme odpověď, když ten náš kluk mlčí?! Mlčí snad proto, že nám nechce přidělávat starosti, nebo mlčí proto, neboť má obavy, že by nás zklamal?! Čím?! Vždyť máme perfektní vztah, proč se nám tedy nechce svěřit?! Na tyto otázky nejspíš nenalezneme snadnou odpověď, ale pokud tedy máme pochybnosti, tak je zodpovědné si je potvrdit, nebo v lepším případě vyloučit, což nám jistě přidá na klidu. Když budeme vědět více, tak můžeme reagovat vhodným, třeba i velmi citlivým výchovným opatřením, ale pokud to necháme plynout, tak lehce řešitelné může přerůst v něco, co nebude snadné napravit. Ok. Co tedy dělat?! 

Na začátek je nutno poznamenat, že by bylo nejspíš opravdu velmi naivní se domnívat, že když teenager kupříkladu užije nějakou návykovou látku, tak se s touto zkušeností ihned svěří rodičům, myslet si, že přijde domů a bez zábran řekne: "mami, já jsem si dal včera extázi a byla to opravdu jízda"... Tohle bych v žádném případě neočekával, ale pokud v rodině existují silné emocionální vazby, tak může být "zkušenost" zachycena dříve, než v rodinách, kde rodiče nevěnují svým potomkům tolik zájmu a pozornosti i v tom smyslu, zda se ve svém volném čase chovají "bezpečně". Je třeba říci, že pokud je rodina bezpečným místem, tak zároveň existuje i větší prostor pro rodiče, když zaznamenají, že něco není tak úplně v pořádku. 
Je logické, že rodiče mohou mít obavu zejména ve chvíli, když v kapse u kalhot svého dítěte najdou sáček s neznámou tabletkou, ale netřeba ihned vyvolávat paniku a situaci řešit expresivním způsobem, například důkladnou prohlídkou pokoje atp. Nezapomínejme, že domov by měl za každých okolností zůstat bezpečným místem... Srovnat si vše v hlavě a jednat promyšleně a citlivě má smysl. Třeba zjistíme, že se vlastně o žádný velký problém nejedná, jedna lehkomyslná zkušenost neznamená automaticky zvyk a má opravdu velmi daleko k návyku. Jenže, co když se nejedná o jednu zkušenost, ale záchyt problému přišel pozdě a to ve chvíli, když se stal nějaký velký průser?! Důvěřovali jsme, domnívali jsme se, že je všechno v pořádku, ale nebylo tomu tak. Říkáme si, kde se stala chyba, jak je možné, že jsme to nevěděli?! Teprve nová okolnost nám otevřela oči a nám se spojuje dříve nespojitelné. Ano, i to se stává... Kdybychom věděli, tak by nám nemusela volat policie, abychom si pro kluka přijeli na policejní služebnu, v lepším případě samozřejmě. Ano, i takto daleko lze dojít s bezmeznou důvěrou, na které jsme vybudovali naše vztahy. Jenže my teď  máme pocit viny, že jsme se o důvěru opírali přespříliš a zanedbali jsme ji.
Já se domnívám, že staré známé rčení DŮVĚŘUJ, ale i PROVĚŘUJ má smysl a to obzvláště, když nás něco trápí. V tuto chvíli nemusí být od věci nahlédnout tam, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost.

Jednáme v nejlepším zájmu dítěte?! 

Na tuto otázku si musíme odpovědět a to zejména, pokud máme silné podezření, že je dítě vystaveno něčemu, co ho může velmi poškodit a nejedná se jen o užívání návykových psychotropních látek, ale třeba i šikanu a další.

Mmt, asi by vás nenapadlo, že se jako rodič nemusíte dozvědět ani to, že se ten váš kluk stal obětí trestného činu. Ano, kluk má potřebu to někomu říci, potřebuje se svěřit, ale svěří se s nepříjemným zážitkem právě rodičům? Co když jim nechce přidělávat starosti, neboť si uvědomuje, že rodiče jedou tzv. "na doraz" a nemají prostor zabývat se tím, co je trápí. Smutné, ale jsem přesvědčen, že né neobvyklé a záchranou je, alespoň svěření se vrstevníkům, no a tady se můžeme spolehnout už jen na "průsak" ven, protože kamarádi nesplní slib mlčení, jde přeci o vážnou věc! 
Ať to nějak uzavřu. Důvěra ve vztazích je základním kamenem, je třeba o ni pečovat, ale bezmezná důvěra může být i zneužita, což není nic neobvyklého.
Pokud u dítěte zaznamenáme nějaký problém, tak je potřeba určit jeho závažnost. Nemusí je jednat o nic velkého, ten rozměr může být docela obyčejný a lehce řešitelný, ale může tomu být i naopak, na nás je to odhadnout.
Správné informace jsou předpokladem vhodného výchovného opatření, když je nemáme, tak se pohybujeme v rovině domněnek a řešení tomu bude i odpovídat. Opatření může být nedostatečné, nebo naopak přehnané, obojí je špatně.
Výše jsem zmínil i faktor času. Když nemáme čas, jsme často zaneprázdněni, tak i přesto je nutné věnovat čas svým dětem. Já to nazývám prostorem vrby. Jsem sice velmi zaneprázdněn, dítě to moc dobře ví, ale tuto jednu chvíli věnuji jen a jen tobě...bez telefonu, bez tabletu, jen ty, já a chvíle klidu a ticha, která otevírá prostor svěřit se. Za mě je velmi podstatné být dětem na dosah, když to potřebují.  

K.🇨🇿