Člověk si zvykne snad na všechno, přizpůsobí se "nedobrému" v práci, ve vztahu, obecně v životě. Děje se tak i proto, neboť mnohokráte opakovaný podnět za nějaký čas přestane vzbuzovat reakci... jenže cena za "neřešení" a přizpůsobení se může být vysoká.
Závažné konflikty, tak i krize je možné po delší dobu zvládat a nakonec i vyřešit, to ano, ale jen tehdy, když zůstává zachován VNITŘNÍ DIALOG☝🏻
Co nám situace říká, jak se v ní cítím?! Cítím vztek?! Co s ním udělám?! Spolknu ho a budu trpět dále?! OK, jenže tohle už nejspíš nebude bez následků...
Podívejme se na jeden příběh (konflikt vnitřního s vnějším prostředím), který vedl ke ztrátě vnitřního dialogu [1]:
"Zpočátku jsem si svůj vztek plně uvědomovala a také jsem ho považovala za správný. Nejraději bych nadřízenému ty jeho hnusárny omlátila o hlavu, ze strachu z přeložení jinam jsem se ale rozhodla svůj vztek spolknout. Řekla jsem si, že nebudu nic dělat a zapřu se, a vzpomněla jsem si na slova svého otce: "Co tě nezabije, to tě posílí." Přestala jsem se rozčilovat a začala jsem si připadat pořád prázdnější, až jsem nakonec necítila nic, kromě extrémního fyzického vyčerpání, jako kdyby mě někdo vytáhl ze zásuvky."
Asi tušíte, že tato paní díky ztrátě vnitřního dialogu přišla o možnost řešení konfliktu v práci nějakým konstruktivním způsobem, ale to není všechno. Nejspíš přišla i o schopnost zvládat STRES. Obvykle pak můžeme slyšet slova: "To mi neříkej; já to nechci slyšet; neotravuj s tím; já už to nedávám; tohle nemá řešení; už nevím, kam dál; potřebuji svůj klid; jen pozitivně, atp.".
Co nám tyto slova napovídají?! Možná to, že už to došlo příliš daleko. A řešení?! Obvyklá KOMPENZACE (v lepším případě únik ke sportu, k józe, v horším k alkoholu, k nakupování, atd.), která příjde vhod vždy, když se alespoň nějakým způsobem snažíme stabilizovat nestabilní situaci. Jenže tím to nedobré, co nás tíží neumenšíme, spíše naopak.
Když setrváváme v konfliktu a "polykáme" jednu emoci za druhou (jestli tedy ještě nějakou emoci pociťujeme)... domnívajíc se, že to tu sportem, tu alkoholem, tu kouřením, tu nakupováním, tu několikátou dovolenou nějak zvládneme, tak s největší pravděpodobností tomu tak nebude. Čas běží a s neřešenými konflikty se vytrácí nejen ta naše dříve obvyklá jiskra v očích, která nás dělala člověkem, přichází prázdnota, ale třeba také i to, že námi zvolené kompenzační mechanismy mohou přerůst v závislost, nad kterou ztracíme kontrolu. Jedna sklenka se změní v láhev; přemíra sportovních aktivit nás totálně vyčerpává; nakupování se změnilo v chronické nakupování a opakované dovolené nám neposkytují tolik radosti jako tomu bylo dříve...
Ať to nějak uzavřu.
Pokud nás něco tíží a jedná se o řešitelný problém, tak neotálejme a snažme se v sobě najít odvahu dříve, než nás problém přeroste.
Člověk si nakonec zvykne na všechno "nedobré", ale proč by měl kráčet k znecitlivění, ke ztrátě své vnitřní jiskry, když to tak nemusí být?! A ano, někdy se stačí včas ZASTAVIT, ZAMYSLET, co mi ta emoce napovídá a pak udělat jeden jediný krok správným směrem...
[1] Jak zvládnout syndrom vyhoření, Miriam Priess, s. 69
K.🇨🇿
