Pár řádků z jedné chytré knihy...
Číst obsáhlé knihy je v dnešní uspěchané době docela obtížná věc, schází potřebný čas, no a kromě toho je nutné nad různými sděleními, které nám kniha přináší JÍT ZA SLOVA a přemýšlet o nich.
Když jsem opustil služební poměr, rozhodl jsem se, že mimo dalšího musím rozšířit své chabé vědění a velkou část svého volného času budu muset tedy věnovat právě četbě, abych alespoň částečně pochopil a porozuměl tomu, nad čím jsem možná dosud kroutil hlavou.
Jenže s knihami je to stejné jako s lidmi, jen malý počet něco znamená, zbytek se ztrácí v množství. Tohle není z mé hlavy, ale hlavy pana Voltaire. Já vím jistě, že spousta knih je nadmíru "jedovatých", no a člověk musí mít alespoň špetku zdravého rozumu, aby rozlišil to hodnotné, od toho nad čím je zcela zbytečné ztrácet čas. Kdo mě trochu poznal, tak také ví, že mám rád diskuze o vážných tématech dnešní doby, ale nestačí mi jen povrchní blábolení, mám rád hloubku, no a tady se člověk bez určitého, alespoň částečného vědění neobejde. Rád si otevřu knihu s historickou, filozofickou, ale i metafyzickou a samozřejmě psychologickou tématikou, no a v kontextu dnešní zajímavé doby na sebe s oblibou nechávám působit zejména knihy s tématy sociální psychologie. U některých z nich se nenechám odradit nejen rozsahem stran, ale i velmi těžkým až úděsným obsahovým sdělením. Jednou z takových knih, je kniha s názvem Luciferův efekt - jak se z dobrých lidí stávají zlí od amerického psychologa P. Zimbarda, no a já vám ze stran 341-342 nyní odcituji pár zajímavých řádků:
"Moc autorit se projevuje nejen v rozsahu, v jakém mohou nařizovat poslušnost svým následovníkům, ale také v rozsahu, v jakém mohou definovat realitu a měnit navyklé způsoby myšlení a jednání. Jeden příklad: Jane Elliotová, populární učitelka třetí třídy v malém venkovském městečku Riceville v Iowě. Její úkol: Jak vysvětlit bílým dětem z malého farmářského městečka s několika příslušníky menšin smysl "bratrství" a "tolerance". Rozhodla se, že je nechá osobně prožít, jaké to je, být slabším nebo silnějším, být obětí nebo původcem předsudků. Učitelka náhodně určila jednu část své třídy jako nadřazenou druhé části třídy, která byla podřízená pouze na základě barvy očí. Začala tím, že informovala žáky, že lidé s modrýma očima jsou lepší než hnědoocí a podala celou řadu podpůrných "důkazů", které ilustrovaly tuto pravdu, jako např. že George Washington měl modré oči a pro lepší představu také že otec žáka (na nějž si žák stěžoval, že ho udeřil) má hnědé oči. Paní učitelka Elliotová řekla, že odteď děti s modrýma očima budou něco víc a hnědoocí budou podřízenou skupinou. Údajně inteligentnější modroocí získali zvláštní privilegia, slabší hnědoocí museli dodržovat pravidla, které si vynutilo jejich druhořadé postavení ve třídě, museli například nosit límeček, který umožnil rozpoznat je už z dálky. Dříve přátelské modrooké děti si odmítly hrát se špatnými hnědookými a naznačovaly, že školní zaměstnanci by měli být upozorněni na to, že hnědoocí možná kradou. Brzy se během přestávky strhla rvačka a jeden chlapec přiznal, že uhodil jiného "z dobrého důvodu", protože "mi říkal hnědooký, jako kdybych byl černý, jako černochovi". Během jednoho dne se hnědooké děti začaly ve škole zhoršovat, byly posmutnělé, mrzuté a vzteklé. Samy sebe popisovaly jako "smutné", "špatné", "hloupé" a "ubohé". Další den nastal obrat. Paní učitelka Elliotová třídě oznámila, že se spletla - ve skutečnosti jsou mimořádné hnědooké děti, modrooké jsou ty podřadnější , a poskytla nové konkrétní důkazy na podporu této černobílé teorie dobra a zla. Modroocí nyní přešli od původního označení sebe samých jako "šťastných", "dobrých", "příjemných" a "hezkých" na hanlivá označení podobná těm, která den předtím přijímali hnědoocí. Staré vzory přátelství mezi dětmi se dočasně vytratily a byly nahrazeny nepřátelstvím, dokud tento zkušenostní projekt nebyl ukončen, s dětmi nebyla celá věc pečlivě a dopodrobna rozebrána a děti nebyly vráceny do své třídy plné radosti. Učitelka byla ochromena rychlostí a úplností transformace tolika žáků, o nichž si myslela, že je velmi dobře zná. Paní Elliotová dodává: "Co změnilo úžasné spolupracující a přemýšlivé děti v ošklivé, zlé, diskriminující malé třeťáky... Bylo to příšerné!""
Tak přátelé, krátký text z knihy o jednom malém experimentu s dětmi máme za sebou, nyní již stačí JÍT ZA SLOVA. Mnohé v textu si dozajista zaslouží naše přemýšlení.
Závěrem jen poznamenám, že naštěstí my dospělí nejsme dětmi. Dokážeme být dětem svou ZRALOSTÍ a VZNEŠENOSTÍ příkladem, proto bychom se jako účastníci tohoto či jiného sociálně psychologického experimentu jistě zachovali jinak. Pletu se snad?!
Mějte pohodový den, děkuji Vám.
K.🇨🇿