Děti jsou naše budoucnost...
Řekněme si upřímně, že pozitivní příklady mají smysl. Například stará dobrá zkušenost z vojny mi ukázala, že mladí kluci, ještě teenageři, se lépe motivují, když je vede někdo, kdo je pro ně přirozenou autoritou. K té se můžeme přiblížit svým přístupem k věci..., ale bez změny myšlení a následné práce na sobě to nepůjde.
Pokud jsem zmínil jako příklad vojnu, tak tady šlo vedení/velení velmi snadno, stačilo zvolit přístup, nechci po vás jako velitel družstva víc, než bych zvládl já sám. Pokud jsem chtěl, aby kluci měli vždy precizně ustálené postele, musel jsem jim nejprve precizně ustlat všech jejich 20+ postelí, a tím jim ukázat, že když já zvládnu všechny, tak oni hravě zvládnou tu svou jedinou. Od té doby jsem postele již nemusel řešit, tak jako jsem nemusel řešit ustrojenost, čistotu kanad atp. Mohl jsem se soustředit na budování toho dalšího, aby četa, kterou jsem měl na starosti byla tou nejlepší. Mimo dalšího se mi v klucích podařilo vystavět SEBEDŮVĚRU a HRDOST. Tím jsem jim do života předal velmi silnou energii, z které věřím již jako tátové od rodin čerpají dodnes. Jenže ostatní vedoucí družstev to tak snadné neměli. Jejich přístup spíše z pozice vynucené autority prostě nefungoval, respektive fungoval, ale o dost méně, drhlo to. Ony se ty kliky za něco fakt blbě dělají, když je velitel nedělá s vámi, věřte mi😉
Tak to bylo něco málo k vojně. Je to už let, ale musel jsem toto období, nebo chcete-li rituál přeměny chlapce v muže zmínit, neboť jsem přesvědčen, že právě tady jsem poprvé v životě pochopil i nezanedbatelný význam rozdílu přirozené a vynucené autority.
Po vojně jsem nastoupil do služebního poměru k Policii ČR. Zde jsem pokračoval v duchu toho, co jsem si již osvojil. Po celou dobu služebního poměru jsem se tedy snažil být příkladem, a to mimo jiné i dle osobního motta, že vždy musím být nejprve člověkem, pak až policistou. V uniformě jsem do policejního řemesla zaučil nemálo kolegů (cca 1200 služeb na ulici a nemálo služebních zákroků přineslo mnoho zkušeností), no a následná služba na SKPV neočekávaně skončila až v době neradostné pandemie chvíli poté, když mi přímý nadřízený avizoval nabídku, která by zúročila můj dosavadní přístup ke službě. Tady se musím zastavit. Já k těmto životním přechodům vždy přistupoval s velkou pokorou. Ať už se jednalo o přechod z vojny k policii, nebo přechod z uniformy na SKPV, nebo pak i nabídku do řídící funkce... Proč jsem to tak měl?! Řekl bych, že jsem si uvědomoval zodpovědnost, kterou pozice a služba v ní obnáší. Vždy jsem považoval za rozumné položit si otázku, zda jsem už udělal dost a jsem tedy dostatečně připraven zodpovědnost převzít. Když jsem usoudil, že ANO, teprve pak jsem se ve vší zodpovědnosti posunul... Rychlé kariérní skoky mě prostě minuly, nebyly by správné. Styděl bych se usednout na židli, kdybych věděl, že svou práci nedokáži odvádět na 100%, tudíž na židli nemám, co pohledávat... Jdeme dále. Když mi tedy byla na SKPV přímým nadřízeným avizovaná nabídka, která se neodmítá, tak jsem si rovněž položil otázku, zda jsem dostatečně připraven?! Odpověď byla taková, že ANO..., jistě. Jenže jsem musel zvážit i další okolnosti, bylo tady přeci nekončící komplikované období pandemie. Nabídku jsem se po důkladném uvážení rozhodl odmítnout, předal jsem vedoucímu žádost o propuštění ze služebního poměru a uvolnil jsem místo těm, kteří si myslím podobné otázky jako jsem měl já vůbec nepokládali. Není trendy si lámat hlavu, jak to na židli bude vypadat, ono to z pozice vyšší moci už nějak půjde... A ano, ono to nějak jde, vždy a za všech okolností to nějak půjde... Slovo "nějak" má v dnešní společnosti zvláštní význam. Už jsme si na něj nějak moc přivykli, a popravdě, já ho nemám v oblibě.
Myslím, že právě s tímto má dnešní společnost tak trochu problém a domnívám se, že dochází k přepisu tohoto neduhu i do rodinných kruhů, k dětem. Dle mého mínění to "vynucené" už nestačí... nemá, co nabídnout, respektive nabídka uspokojí jen velmi nenáročnou poptávku tam, kde se spokojíme jen s formou, s prázdnotou..., ale pak se nemůžeme divit tomu, že jako dospělí ztrácíme v dětských očích úctu, důvěru a respekt, ale nejde jen o děti.
Pojďme k jednoduchému příkladu.
OTEC jako vynucená autorita
Táta řekne Vaškovi odlož už ten mobil, sám se usadí k PlayStationu... Vašek přijde za tátou s otázkou, no a táta mu odpoví, zeptej se AI, ta ti poví více, nežli já... Táta řekne Vaškovi, si nějak přibral, měl by ses víc hejbat... Vašek večer ze svého pokoje slyší tátu, jak říká mámě, že zítra mají v práci fyzické přezkoušení, že to snad nějak zvládne, no v nejhorším mu to instruktor služební přípravy opět napíše...
OTEC jako přirozená autorita
Táta řekne Vaškovi odlož ten mobil, sám ho také odloží... Vašek přijde za tátou s otázkou, ten mu na ni odpoví, no a pokud neví, tak se společně pokusí nalézt odpověď, čas otevírající "prostor vrby"... Táta řekne Vaškovi, si nějak přibral, pojď ven, dáme spolu trénink... Vašek večer ze svého pokoje slyší tátu, jak říká mámě, že zítra mají v práci fyzické přezkoušení, no a on se těší, jak opět i mnohem mladším kolegům ukáže, že roky tvrdé dřiny a odříkání přineslo své ovoce.
Já se ptám, ve kterém z výše uvedených příkladů bude Vašek dále od sklouznutí k různým sociálně patologickým jevům, ale nejde jen o ty. Co životní energie a chuť do života, co důvěra v sebe sama a překonávání výzev, které život přináší?! Tohle všechno a mnohem, mnohem více opravdu neroste jen tak na stromě...
Nějaký čas jsem se věnoval "problémovým" dětem a rychle jsem pochopil, jak jsou hladové po VZORECH, které by mohly následovat. Třeba na začátku táborů to byla vždy tak trochu rebélie, ale jakmile se děti rozkoukaly, tak přišel obvyklý zájem a vlastně bylo fajn jim něco málo předat do života... Když se nad tím teď s odstupem zamyslím, tak bych řekl, že jsem u nich viděl velkou VDĚČNOST.
Otázkou pak je, zda by výše zmíněné platilo i dnes, v době nebývalého odklonu od náročného skutečného světa k tomu jednoduchému virtuálnímu. Abych řekl pravdu, tak nevím..., ale možná bych řekl, že nám tady s tímto odklonem narostla i určitá LETARGIE spojená se ztrátou životního smyslu. Posílení sebedůvěry k fungování ve skutečném světě se tedy zdá dobrým nápadem. Napište mi, co si o tom myslíte vy.
Práce s dětmi mi připomněla jeden zajímavý zlom, o který se s vámi podělím, neboť se přímo dotýká našeho dnešního tématu autorit.
Na jednom z táborů se nám objevil se svým životním příběhem, a také malou olympiádou pro děti vrcholový triatlonista Tomáš Slavata. Pozn. Za tento projekt si Tomáš zaslouží velké uznání👍🏻Nejprve přišlo povídání, pak soutěž pro děti, no a nakonec jsme se soutěže zúčastnili i my vedoucí a nechyběl u toho ani Tomáš. Takže START, nějaké kolo, nějaký běh a na cílové rovince se objevil nečekaně Tomáš a v těsném závěsu jsem mu šlapal na paty já (zkusím najít z tohoto momentu fotku)... no nenechal se předběhnout😁, ale moc dobře si pamatuji na změnu, která po závodu přišla. Už jsem pro děti nebyl jen nějaký vedoucí, který je zároveň policajt, ale najednou jsem byl vedoucí, který malém pokořil vrcholového sportovce Slavatu. Přístup dětí se výrazně změnil, jedním závodem jsem se pro ně stal přirozenou autoritou... Přitom si řeknete, taková hloupost, jenže pro děti né náhodou podstatná.
Tady vidíte, že vůbec není důležité zvítězit, ale je podstatné se zúčastnit, a nejde jen o takovéto výkony, ale třeba i praktické věci. Děti to ocení...
I když třeba jako rodič neumíte v přírodě rozdělat oheň, tak je pořád lepší se o to (na bezpečném místě tam, kde je to dovoleno) pokusit a ukázat svým dětem alespoň snahu... Dítěti předáte dovednost, která mu za nějaký čas může přinést RESPEKT kamarádů, a možná u rozděleného ohně zazní i krásná slova: "To mě naučil táta"... Přijde mi hloupé, když dnes v přírodě potkám partu mladých lidí, kteří se s mobilem v ruce ptají AI, jak rozdělat oheň?! Tady se něco zanedbalo... a berlička to zachraňuje. Ono to vždy "nějak" půjde...
Pokud by se mě tedy někdo zeptal, jak dnešním dětem můžeme my dospělí pomoci, tak jistě tím, že jim budeme dobrým příkladem, vzorem hodným následování... Jenže, kde začít?! Předchozí řádky nám to napovídají - U SEBE. Je to možná nepohodlné vykročení, ale nezbytné.
I když nezbytné vlastně není, máme tady přeci to slovo "nějak"... to dopadne, vždy to "nějak" dopadne. Také u tohoto slova vnímáte tu NE-ENERGII?!
Na závěr musím zmínit jeden prostý fakt.
V dnešní době není zas tak složité sejít z cesty a ztratit směr. Je lidskou přirozeností udělat chybu, jenže musíme si to UVĚDOMIT. Bez uvědomění budeme dále řetězit a kráčet špatným směrem, až se jednoho dne nadobro ztratíme... a navracet se už nebude kam.
V přírodě platí jednoduché pravidlo. Když se ztratíme, tak nikdy nepostupujeme dále, ale navrátíme se zpět na poslední známé místo.
Výše uvedené řádky jsou vlastně takovou malou nabídkou návratu k jednomu z posledních známých míst, návratu k přirozeným autoritám, k dobrým příkladům, vzorům hodným následování.
Myslím, že naše děti a obecně celá společnost potřebuje tento návrat, potřebujeme ty, kteří se dokáží postavit za správnou věc, dokáží říci jasné "NE", když je něco za hranou, dokáží s pomocí vlastního rozumu a vědění odpovědět na otázku bez pomocí AI, atd., jednoduše a prostě, dokáží nás vyvést z toho dnes obvyklého "nějak" to dopadne, "nějak" se to udělá...
Děti jsou naše budoucnost, zní nadpis. Položme si tedy otázku, jakou vizi budoucnosti máme?! Pokud zdravě optimistickou, nebo mně bližší realisticky optimistickou, tak ji začněme tvořit, není nač čekat. I malá změna k lepšímu má smysl, ale nespolehejme na ostatní..., začít musíme my ve vnitřním kruhu, třeba i odložením tolik oblíbené cigaretky či mobilu (tady mě prosím neberte za slovo)... Jinak prosím, při těch vizích budoucího nezapomínejme také na ty, kteří už tady s námi nejsou... díky nim jsme tady, a můžeme nyní tvořit a realizovat, tak ať to není se stydem. Jsme zodpovědní nejen k dětem, ale i předchozím generacím.
Děkuji, že jste dočetli až zde. Článek to byl obsáhlý, no je vidět, že SCROLLOVANÍ blbostí vás nebere😁.
Mějte pohodové dny.
Ps: já velmi nerad píši o sobě, ale tady v tomto článku jsem udělal výjimku, neboť by jinak nešlo vám zprostředkovat osobní zkušenost z vojny, od policie, z prace s dětmi, obecně ze života. Něčím jsem si už prošel, a možná nastal čas to něco málo, co se v mém životě docela pěkně osvědčilo předat dál. Vždy jsem si razil cestu přirozené autority, vím tedy na 100%, že TO funguje. S tímto přístupem se dá zvládnout velmi mnoho zajímavých výzev. Jen to zrcadlo bohužel někdy zabolí...
Ps2: fotku jsem našel😏 Mmt, kdo myslíte, že je ta paní v zeleném?!🤫Tady zůstanu tajemný😁
Děkuji Vám
K.🇨🇿
